Tři skici Samuela Barbera: III. Menuet" je důkazem skladatelova mistrovství ve spojování tradičních forem se současným hudebním jazykem. Tato sólová klavírní skladba, která je součástí trojice skic, ukazuje Barberovo umění vytvářet skladby, které jsou přístupné i složité. Její kořeny v klasické tradici v kombinaci s Barberovým moderním cítěním z ní činí fascinující téma pro interprety i badatele.
Cesta "Tří skic: III. Menuet"
Samuel Barber, ústřední postava světové americké klasické hudby, zkomponoval "Tři skici" v rané fázi své plodné kariéry. Ačkoli přesná data vzniku skic nejsou všeobecně známa, všeobecně se uznává, že tyto skici vznikly ve dvacátých letech 20. století během Barberova působení na Curtisově hudebním institutu. Toto období bylo pro Barbera klíčové a položilo základní kameny jeho osobitého hudebního jazyka.
Tři skici jako celek, a zejména Menuet, nebyly ihned po svém vzniku publikovány. Teprve o několik let později, když se Barberova pověst upevnila, se tyto skladby dostaly do povědomí veřejnosti. "III. Minuet" se svými půvabnými melodickými liniemi a vyladěnou citovou hloubkou se stal oblíbeným souborem.
Vydání a posléze i publikace "Menuetu" umožnily, aby se prosadil v repertoáru sólových klavírních skladeb 20. století, oslavovaných pro svou kombinaci nostalgické elegance a inovativního harmonického jazyka.
Rozbor "Tří skic: III. Menuet"
Na první pohled se zdá, že "III. Minuet" vyzařuje jednoduchost připomínající klasické menuety, avšak při bližším zkoumání odhalíme sofistikovanost pod jeho povrchem. Barber používá tradiční formu ABA, ale je to právě jeho přístup k harmonii a tonalitě, který tuto skladbu odlišuje. Skladba se nachází především v tónině a moll, ale Barberovy důmyslné modulační postupy a využití sekundárních dominant obohacují harmonickou paletu a nabízejí moderní pojetí klasické formy.
Rytmická struktura "Menuetu" je paralelní s jeho harmonickými inovacemi, s jemnými posuny a nečekanými akcenty, které vdechují nový život konvenčnímu menuetovému metru. Barberovo využití chromatiky spolu s mistrovským melodickým frázováním povyšuje skladbu z pouhého historického cvičení na živé a expresivní umělecké dílo.
Menuet navíc vyniká dynamickými kontrasty a texturálními variacemi a ukazuje Barberovu schopnost vytvářet hluboké emocionální krajiny v omezeném strukturálním rámci. Tato rovnováha mezi formálností a expresivitou je charakteristickým znakem Barberova kompozičního stylu, díky němuž je "III. Menuet" je pro hudebníky i teoretiky poutavou studií.
Trvalá obliba "Menuetu"
"III. Menuet" z Barberových "Tří skic" přetrval jako oblíbená skladba v klavírní literatuře, jejíž popularita je podložena několika klíčovými faktory. V první řadě je to jeho přístupnost, díky níž je přitažlivý pro širokou škálu klavíristů, od středně pokročilých studentů až po zkušené profesionály. Její technická náročnost je vyvážena výrazovou hloubkou, která umožňuje interpretům předvést jak technickou zdatnost, tak interpretační vhled.
Menuet navíc slouží jako most mezi minulostí a současností a oslovuje ty, kteří mají zálibu v klasických formách i v současném hudebním jazyce. Tato dualita spolu s emocionální rezonancí skladby jí zajišťuje místo jak v koncertním repertoáru, tak v akademických učebních plánech.
Závěr
Tři skici Samuela Barbera: III. Menuet" nepřestává uchvacovat publikum i interprety elegantním spojením klasické tradice a moderního harmonického jazyka. Jeho neutuchající popularita je důkazem Barberovy geniality při vytváření děl trvalé krásy a aktuálnosti. Jako součást širší krajiny americké klavírní literatury "Menuet" nejen obohacuje repertoár, ale také poskytuje okno do vývoje hudebního vyjadřování ve 20. století.
