Take the "A" Train - Duke Ellington

Vlak "A" projíždí nejen po kolejích New Yorku, ale díky svému skladateli Duku Ellingtonovi se zapsal i do historie jazzu. Tato sólová klavírní skladba má kořeny, které se rozvětvují hlouběji do jazzového žánru a vystihují ducha této doby. Chronologicky je situována do počátku 40. let 20. století a představuje významný moment na Ellingtonově tvůrčí cestě i v širším kontextu americké hudby. Původně byla skladba vytvořena pro orchestr, ale její úprava pro sólový klavír si zachovává její živý swing a harmonickou složitost, které stále fascinují klavíristy i posluchače.

Geneze a vývoj skladby "Take the 'A' Train"

Příběh skladby "Take the 'A' Train" je neodmyslitelně spjat s partnerstvím Duka Ellingtona a Billyho Strayhorna, který je skutečným autorem této kultovní melodie. Vznikla jako ztělesnění Strayhornovy důmyslné navigace v newyorském dopravním systému a nakonec se stala charakteristickým číslem orchestru Dukea Ellingtona. Skladba vydaná v roce 1941 byla posluchači rychle přijata a nevyhnutelně se stala hymnou swingové hudby.

Ke vzniku této melodie došlo, když Ellington poskytl Strayhornovi pokyny zahrnující provoz newyorského metra A, aby našel cestu do Ellingtonova sídla v Harlemu. Toto setkání položilo základy plodné hudební spolupráce a Strayhornovy následné skladby "Take the 'A' Train", která upevnila dráhu jeho rodící se kariéry.

Tato píseň se v průběhu let dočkala mnoha úprav. Zatímco plná orchestrální verze zůstala nejuznávanějším provedením, sóloví klavíristé našli v jejích harmoniích a rytmech dostatečnou uměleckou svobodu, která umožňuje bohatý průzkum její hudební krajiny v intimnějším prostředí.

Rozbor hudební architektury

Hudebně je "Take the 'A' Train" silným průzkumem bluesového tonálního centra a harmonického jazyka jazzu. Jako skladba zakotvená v tónině C dur využívá klasickou strukturu AABA, která je standardem v mnoha jazzových skladbách a svou formou přináší jasný a přesvědčivý vyprávěcí oblouk.

Harmonický postup přesahuje základní bluesovou strukturu I-IV-V a zahrnuje chromatiku a sekundární dominanty, které přispívají k živému a dynamickému charakteru skladby. Pozoruhodné jsou také přechody mezi jednotlivými částmi, definované plynulými změnami akordů, které jsou pro interprety výzvou i potěšením. V Ellingtonových vlastních vystoupeních se projevilo jeho mistrovství v rytmu, přičemž synkopy a technika stride piana ještě více zdůraznily živost skladby.

Stejně jako u mnoha jazzových klasik tvoří improvizace podstatný aspekt skladby "Take the 'A' Train". Skladba slouží jako plátno pro pianisty, kteří mohou vyjádřit svou individualitu a využít stupnice, jako je bluesová stupnice a pentatonické sekvence, aby dodali hře barvu a osobní styl.

Zajištění nadčasové klasiky

Trvalá popularita skladby "Take the 'A' Train" má mnoho příčin. Jedním z aspektů je její spojení se zenitem swingové éry, kdy se stala definitivní skladbou orchestru Duka Ellingtona. Ellington jako proslulý kapelník tuto píseň prezentoval a propagoval, čímž ji zařadil do repertoáru jazzových hudebníků po celém světě.

Skladba, která se hojně hraje na různých místech, od zakouřených jazzových klubů až po velké koncertní sály, je díky svému temperamentnímu swingu a nakažlivé melodii stále znovu objevována novými generacemi. Udržuje si prestižní místo nejen v jazzových kruzích, ale i v širším spektru americké populární hudby.

Navíc univerzálnost skladby "Take the 'A' Train", která se dá přizpůsobit sólovým vystoupením i různým ansámblovým aranžmá, přispívá k jejímu nepřetržitému současnému ohlasu. Je příkladem paradigmatu jazzové kompozice, která je složitá a zároveň přístupná, což umožňuje nadšeným posluchačům i hudebníkům, aby se jejími rytmy a postupy zabývali po celá desetiletí.

Závěr cesty

"Take the 'A' Train" má díky svému přesvědčivému původu, propracovanému hudebnímu řemeslu a postavení v rámci žánru neotřesitelné místo v kánonu klavírního jazzu. Její vliv je patrný nejen z četnosti jejích provedení, ale také z obliby, s jakou ji vnímají ti, kteří si váží odkazu Duka Ellingtona a transformační síly swingové hudby.

Cesta skladby, napodobující neutuchající pohyb samotného vlaku, po němž byla pojmenována, se vrací k nadčasové hudební tradici a zároveň ji přenáší do budoucnosti. Stále nabízí kvintesenciální zážitek pro každého milovníka jazzu a zůstává měřítkem interpretačních možností na sólový klavír.



Datum publikování: 20. 02. 2024