Sonata in E major, K. 380 - Domenico Scarlatti
Sonáta E dur, K. 380 Domenica Scarlattiho je zářivým příkladem skladatelova novátorského přístupu k cembalu, často prováděného na moderním klavíru. Tato skladba, která se vyznačuje expresivními melodiemi a složitými harmonickými postupy, ukazuje Scarlattiho mistrovství v tvorbě hudby, která zůstává živá a podmanivá i po staletích od svého vzniku. Sonáta, která je součástí rozsáhlé sbírky Scarlattiho klávesových sonát, nabízí posluchačům pohled na složitou hudební krajinu barokní éry, v níž se mísí tradiční prvky s perspektivními myšlenkami.
Historický kontext K. 380
Italský barokní skladatel Domenico Scarlatti zkomponoval svou Sonátu E dur K. 380 v 18. století. Tato skladba patří mezi 555 sonát, které Scarlatti napsal pro klávesové nástroje a které představují monumentální dílo, jež významně ovlivnilo vývoj klávesové hudby. Scarlattiho sonáty byly původně určeny pro cembalo, ale K. 380, stejně jako mnoho dalších, našla nový život na moderním klavíru a uchvacuje posluchače svou nadčasovou krásou.
Vydání K. 380 bylo spolu s dalšími Scarlattiho sonátami posmrtné. Za Scarlattiho života kolovala tato díla v rukopisné podobě mezi úzkým okruhem znalců a mecenášů. Teprve v 19. století byly Scarlattiho sonáty vydány, což umožnilo širšímu publiku ocenit hloubku a rozsah jeho přínosu klávesové hudbě. Vydání sonáty dalo v průběhu let podnět k nesčetným interpretacím ze strany klavíristů, z nichž každý vnesl do tohoto nestárnoucího mistrovského díla svůj vlastní pohled.
Analýza z pohledu hudební teorie
Z hlediska hudební teorie je Sonáta E dur, K. 380 fascinující studií rovnováhy mezi melodickou invencí a harmonickým zkoumáním. Scarlatti vytvořil sonátu v binární formě, což je struktura typická pro jeho dobu, a zároveň ji prodchnul bohatým tematickým materiálem, který předjímá vývoj klasické éry. Skladba začíná půvabnou, plynulou melodií, kterou Scarlatti proplétá v různých tóninách a ukazuje tak své umění modulace.
Harmonicky je skladba K. 380 zakotvena v tónině E dur, ale prochází řadou příbuzných tónových oblastí a vytváří bohatou zvukovou tapiserii. Scarlattiho použití sekundárních dominant a zmenšených septakordů dodává skladbě vrstvu složitosti a napětí, které se v průběhu skladby krásně rozřeší. Textura sonáty je převážně homofonní, což umožňuje melodii vyniknout na pozadí jednoduchého, ale účinného doprovodu.
Stálá obliba K. 380
Jedním z důvodů trvalé obliby Scarlattiho Sonáty E dur, K. 380, je její emocionální hloubka. Skladba vyjadřuje celou škálu pocitů, od radostné bujarosti až po zamyšlenou introspekci, a to vše v kompaktní hudební formě. Díky této emocionální rezonanci v kombinaci se Scarlattiho inovativním harmonickým jazykem je K. 380 základem repertoáru klavíristů a oblíbenou skladbou posluchačů.
Sonáta navíc představuje pro interprety výzvu i odměnu díky složitým prstokladům a výrazovým nuancím. Technická náročnost K. 380 je vyvážena hlubokým hudebním uspokojením, které nabízí, což jí zajišťuje místo v koncertních programech a nahrávkách. K jejímu širokému ohlasu přispívá i její přizpůsobivost cembalu i modernímu klavíru, neboť překlenuje propast mezi barokním a současným hudebním idiomem.
Závěrem lze říci, že Sonáta E dur, K. 380 Domenica Scarlattiho je svědectvím skladatelova génia a trvalé síly jeho hudby. Svými novátorskými harmoniemi, expresivními melodiemi a široce rozkročenou emocionální krajinou sonáta stále uchvacuje interprety i posluchače. Její místo v kánonu klávesové hudby je zasloužené a nabízí pohled do hloubky a rozmanitosti hudební vynalézavosti barokní éry.
Datum publikování: 23. 03. 2024
