Sonata in D minor, K. 141 - Domenico Scarlatti
Sonáta d moll, K. 141 Domenica Scarlattiho je symbolickým dílem, které ukazuje skladatelův novátorský přístup k žánru klávesové sonáty. Scarlattiho dílo, které vzniklo v období baroka, se odlišuje temperamentním tempem, složitými pasážemi a využitím španělských tanečních rytmů, které odrážejí jeho život ve Španělsku. Stejně jako mnoho jiných Scarlattiho sonát je i tato skladba napsána v jednověté dvojdílné formě, což byla v té době běžná struktura. Je výzvou pro interprety svými technickými nároky a zároveň zaujme posluchače svou emocionální hloubkou a virtuózním talentem.
Historický kontext a vydání
Sonáta d moll, K. 141, je součástí rozsáhlé sbírky 555 klávesových sonát Domenica Scarlattiho. Italský skladatel Scarlatti strávil značnou část své kariéry na španělském královském dvoře. Tato konkrétní skladba, stejně jako mnoho dalších jeho děl, vznikla pravděpodobně na počátku 18. století, i když o přesné dataci se zatím spekuluje. Sonáta se před svým případným vydáním původně dochovala v rukopisných kopiích. Scarlattiho sonáty nebyly široce známé až do 19. století, kdy klavírista a skladatel Carl Czerny vydal jejich výběr, čímž se Scarlattiho přínosu klávesové hudbě dostalo větší pozornosti.
Vliv španělské hudby a kultury je ve Scarlattiho díle opakovaným tématem, které se živě odráží v rytmických vzorcích a harmonických postupech této sonáty. K. 141 se vyznačuje zejména ohnivým tempem a brilantní ornamentikou, které naznačují rytmus a temperament španělského tance.
Hudebně-teoretický rozbor
Z hudebně teoretického hlediska je Sonáta d moll, K. 141, dokladem Scarlattiho mistrovství v klávesové kompozici. Skladba je strukturována v binární formě, běžné v barokních klávesových dílech, vymezené do dvou částí, z nichž každá se opakuje. Sonáta prozkoumává různá harmonická území, moduluje v různých tóninách a zároveň si zachovává své zakotvení v d moll. Tento kompoziční přístup ukazuje Scarlattiho umění vyvažovat napětí a uvolnění, což je klíčový aspekt estetiky barokní hudby.
Rytmicky sonáta využívá výrazných rysů iberské taneční hudby, včetně hemol a synkop, které přispívají k jejímu dynamickému charakteru. Ve skladbě se také všudypřítomně uplatňují trylky a další ornamenty, které jsou výzvou pro zručnost a přesnost interpreta. Textura je převážně homofonní, melodie a doprovod jsou zřetelně ozvučené, což umožňuje melodické lince vyniknout v rychlé práci s pasážemi.
Obliba a odkaz
Oblibu Sonáty d moll, K. 141, lze přičíst její zajímavé kombinaci technické náročnosti a výrazové hloubky. Vyniká jako ukázkový příklad Scarlattiho novátorského přístupu k sonátové formě, který se pohybuje na hranici barokních konvencí a zároveň předznamenává éru klasicismu. Přitažlivost skladby spočívá v tom, že dokáže zaujmout interprety i posluchače a zařadit ji mezi základní prvky klavírního repertoáru.
Obliba K. 141 mezi klavíristy a cembalisty je navíc podpořena jejím častým zařazováním do soutěží a recitálových programů. Slouží jako most mezi barokním cítěním a vznikajícím klasicistním stylem a zdůrazňuje Scarlattiho vliv na pozdější skladatele, jako byli Haydn a Beethoven.
Závěr
Závěrem lze říci, že Sonáta d moll, K. 141 Domenica Scarlattiho zůstává přelomovou skladbou klávesové literatury, která je oslavována pro svou živou energii, složitou texturu a novátorské spojení barokních a iberských hudebních prvků. Její neutuchající popularita podtrhuje Scarlattiho skladatelskou genialitu a nabízí pohled na přechodné období mezi barokem a klasicismem.
Datum publikování: 23. 03. 2024
