Sonáta h moll, K. 27 Domenica Scarlattiho je mistrovským dílem, které je ukázkou vybroušené klávesové techniky a inovativních hudebních nápadů tohoto skladatele. Tato skladba, zkomponovaná během Scarlattiho působení na španělském dvoře, je jednou z 555 sonát, které dokládají Scarlattiho hluboký vliv na sólový klávesový repertoár. Její svižné tempo, složité melodie a emocionální hloubka nabízejí pohled na vyvíjející se hudební vkus barokní éry. Trvalou přitažlivost sonáty lze přičíst jejímu spojení technické náročnosti a výrazového potenciálu, díky čemuž se stala základem repertoáru klavíristů po celém světě.
Vznik a vydání
Domenico Scarlatti, narozený v roce 1685, strávil většinu své kariéry ve službách španělské královské rodiny. Sonáta h moll, K. 27, stejně jako mnoho dalších jeho sonát, vznikla pravděpodobně v rámci jeho dvorních povinností. Scarlattiho sonáty byly původně určeny pro cembalo, ale mezi klavíristy si získaly oblibu pro své výrazové kvality a technickou náročnost.
K prvnímu vydání Scarlattiho sonát, včetně K. 27, došlo až v polovině 18. století. Dlouho po jejich složení sonáty shromáždil a katalogizoval italský muzikolog Alessandro Longo, který jim přidělil čísla K. Tato konkrétní sonáta byla součástí sborníku "Essercizi per Gravicembalo", vydaného v roce 1738, který shromáždil třicet Scarlattiho sonát.
Přes svou počáteční neznámost se Sonáta h moll, K. 27 stala zásadním dílem klavírní literatury, obdivovaným pro svou emocionální hloubku a technickou inovaci.
Analytické poznatky o sonátě
Sonáta je strukturována v binární formě, která je společná mnoha Scarlattiho dílům a je rozdělena do dvou částí, z nichž každá se opakuje. Její tempové označení, Allegro, připravuje půdu pro živé a technicky náročné provedení. Scarlatti v celém díle využívá tóninu h moll, aby prozkoumal celou škálu emocí, od melancholie až po bujaré veselí.
Harmonicky je skladba pozoruhodná svými odvážnými modulacemi a použitím chromatiky, které byly na svou dobu revoluční. Scarlattiho složité melodické linky a synkopický rytmus dodávají sonátě na složitosti a půvabu a vyžadují od interpreta obratnost a přesnost.
Sonáta h moll, K. 27 hojně využívá Scarlattiho charakteristickou techniku křížení rukou, která dodává provedení vizuální prvek a klavíristy vyzývá ke zvládnutí složitých prstokladů a koordinace.
Stálá obliba Sonáty
Oblibu Sonáty h moll, K. 27 mezi klavíristy i posluchači lze přičíst spojení emocionální hloubky a technické virtuozity. Její svižné tempo a dynamické kontrasty z ní činí podmanivou skladbu pro hru i poslech.
Historický význam skladby jako součásti Scarlattiho snah o posunutí hranic klávesové hudby navíc upevnil její místo ve standardním repertoáru. O její popularitě svědčí i časté zařazování do koncertních programů a nahrávek renomovaných klavíristů, což je dalším důkazem její trvalé přitažlivosti.
Závěr
Sonáta h moll, K. 27 Domenica Scarlattiho je dokladem skladatelova génia a bohatého hudebního dědictví barokní epochy. Její kombinace technické inovace, emocionálního výrazu a hudební složitosti je i po staletích od jejího vzniku inspirací a výzvou pro klavíristy. Jako taková zůstává nepostradatelnou součástí sólového klavírního repertoáru, kterou si oblíbili hudebníci i posluchači na celém světě.
