Sonata in B-flat major, K. 545 - Domenico Scarlatti
Sonáta B dur, K. 545 Domenica Scarlattiho je stěžejní skladbou, která ukazuje skladatelův novátorský přístup k žánru klávesové sonáty. Na rozdíl od Mozartovy K. 545, která má stejné Köchelovo číslo, ale v kontextu jiného katalogu, je Scarlattiho skladba vynikající reprezentací jeho přínosu sólové klavírní literatuře. Toto dílo je příkladem Scarlattiho dovednosti mísit prvky iberské lidové hudby s vytříbeným stylem barokního období a nabízí jedinečnou výzvu pro interprety a potěšující zážitek pro posluchače. Jeho zkoumání rozmanitých klávesových textur a technik jej označuje za významný mezník ve vývoji klávesové hudby.
Historický kontext Sonáty B dur, K. 545
Sonáta B dur, K. 545 vznikla v plodném období života Domenica Scarlattiho, kdy byl hluboce zakořeněn ve vývoji vlastního hudebního jazyka. Na rozdíl od mnoha jiných jeho sonát, které byly vydány posmrtně, zůstává přesné datum vzniku této skladby nejisté. Předpokládá se tedy, že patří k jeho pozdějším dílům a prozrazuje vyzrálý kompoziční styl.
Scarlattiho sonáty, včetně K. 545, byly určeny především pro soukromá vystoupení nebo malá šlechtická setkání, nikoli pro veřejné koncerty. Tato konkrétní sonáta, stejně jako jiné Scarlattiho sonáty, byla pravděpodobně zkomponována pro jeho žačku a mecenášku, portugalskou princeznu Marii Barbaru, což dokládá intimní a osobní charakter jeho skladeb.
Skladba byla poprvé vydána v 18. století v rámci sbírky Scarlattiho sonát. V průběhu let byla zařazena do mnoha kompilací a intenzivně studována klavíristy i muzikology, čímž si upevnila své místo v klasickém klavírním repertoáru.
Hudebně-teoretický rozbor sonáty
Sonáta B dur, K. 545, má strukturu jedné věty, typickou pro Scarlattiho sonáty, která se odchyluje od vícevěté formy používané jeho současníky. Tato skladba se odvíjí v binární formě, kde se jednotlivé části opakují a dodržují formát A-B-A, který vybízí k tematickému rozvoji a variacím v rámci stručné struktury.
Harmonicky sonáta prozrazuje Scarlattiho mistrovské ovládání modulace a chromatiky. Začíná v domovské tónině B dur expozicí, která uvádí základní tematický materiál. Tento materiál prochází v průběhu skladby různými proměnami, proplétá se úzce souvisejícími tóninami a vytváří dynamickou a poutavou harmonickou cestu.
Rytmicky Scarlatti využívá složité figury a synkopy, které sonátě propůjčují výrazný španělský nádech, charakteristický pro jeho styl. Použití ornamentiky a výmluvného frázování v celé skladbě je pro interprety výzvou, aby se orientovali v jejích technických nárocích a zároveň zachovali výrazové kvality hudby.
Stálá obliba Scarlattiho Sonáty B dur
Sonáta B dur, K. 545, se těší trvalé oblibě mezi klavíristy i posluchači, a to především díky své živé energii a emocionální hloubce. Scarlattiho novátorská technika, která zahrnuje křížení rukou a využívání rozmanitých klávesových textur, významně přispěla k přitažlivosti skladby, která nabízí pohled do budoucnosti klavírní hudby.
Hudební pedagogové a studenti se k této sonátě často obracejí jak pro její pedagogickou hodnotu, tak pro její schopnost obohatit technické dovednosti. Její poutavá melodika a harmonická struktura z ní činí oblíbenou skladbu pro provádění, studium i osobní potěšení.
Závěr
Sonáta B dur, K. 545 Domenica Scarlattiho je příkladem skladatelova osobitého přístupu ke klávesové sonátě, v níž se snoubí technické inovace s melodickým půvabem. Tato skladba, která je důležitou součástí klasického klavírního repertoáru, stále uchvacuje interprety i posluchače a odráží Scarlattiho trvalý odkaz v oblasti klávesové hudby.
Datum publikování: 23. 03. 2024