Scaramouche, Suite for Piano, Op. 165b - Darius Milhaud
Scaramouche, suita pro klavír, op. 165b, je živá a barevná skladba francouzského skladatele Daria Milhauda. Suita ztělesňuje vlastnosti, které definují Milhaudův jedinečný styl, včetně polytonality a rytmické složitosti. Poprvé byla vydána v roce 1937 a od té doby zůstává základem sólového klavírního repertoáru a je ceněna pro svého energického ducha a osobitý charakter.
Vznik skladby Scaramouche
Scaramouche Dariuse Milhauda má zajímavý příběh vzniku, který se odvíjí od kulturního ducha počátku 20. století. Původně byla suita zkomponována pro dva klavíry a inspirovala se improvizační povahou divadelních postav v komedii dell'arte. Milhaud nakonec své dílo upravil do formátu pro sólový klavír op. 165b a představil skladbu, která je sugestivní, ale hravá, brilantní a zároveň hluboká.
Vydání suity v sólové podobě bylo odrazem Milhaudovy rostoucí pověsti jednoho z Les Six, skupiny avantgardních skladatelů sídlících v Paříži. Suita si rychle získala uznání pro své šumivé melodie a hybné rytmy a upevnila Milhaudův status vynalézavého a přístupného skladatele.
Strukturální a estetická souhra v "Scaramouche
Hudební vědci často oceňují integraci rytmu a barvy v Milhaudově "Scaramouche, suitě pro klavír, op. 165b". Úvodní část "Vif" je temperamentní samba, která ukazuje Milhaudovu dovednost splétat složité kontrapunktické textury nad polyrytmickými doprovody. Ústřední část "Modéré" je lyrická a zdůrazňuje Milhaudovu melodickou kreativitu v harmonickém rámci skladby.
Závěrečná část "Brazileira" je zřejmě jednou z rytmicky nejodvážnějších, je to bouřlivé hudební dovádění podpořené brazilskými vlivy, které Milhaud vstřebal během svého pobytu v Riu de Janeiru. Právě zde můžeme pozorovat skladatelovo používání rozšířených akordů a jeho koketování s atonalitou, posouvání hranic harmonie, ale vždy zůstává zakotven v tonalitě.
Trvale oblíbená skladba
"Scaramouche" zůstává mezi klavíristy oblíbenou skladbou pro svou schopnost zaujmout publikum bezprostředností a vtipem. Tato obliba je dána také přizpůsobivostí skladby; je stejně působivá v koncertním sále jako v menších, komornějších prostorách. Závěrečná část suity s živelnými brazilskými rytmy nikdy nezklame publikum.
Spojení francouzské elegance a latinsko-americké živelnosti navíc dodává "Scaramouche" univerzální přitažlivost. Klavíristé se k této suitě často obracejí nejen pro její technickou náročnost, ale také pro její potenciál ukázat své interpretační schopnosti, neboť hudba umožňuje jak preciznost, tak osobní výraz.
Závěr: Přetrvávající odkaz Scaramouche
Závěrem lze říci, že skladba Dariuse Milhauda .Scaramouche, suita pro klavír, op. 165b, je i nadále nezbytnou součástí klavírního repertoáru. Její živé spojení tradičních prvků evropské klasiky s exotickým nádechem jihoamerických rytmů jí zajišťuje místo v srdcích hudebních nadšenců po celém světě.
Stejně jako je technickou ukázkou pro interpreta, je i svědectvím Milhaudova skladatelského génia a jeho schopnosti překonávat hudbou kulturní bariéry. Trvalý půvab Scaramouche spočívá v harmonickém spojení vtipu, barevnosti a rytmické živosti, takže je stejně příjemné ji hrát jako poslouchat.
Datum publikování: 01. 02. 2024
